JSEM. Existuji v hezkém místě a spolu s Ostatními se raduji ze všeho, co se kolem mne i se mnou děje. Hrajeme si, škádlíme se, děláme možné i nemožné, prostě Já jsem šťastná.
Do tohoto blahovolného života se najednou vkrádá jakýsi signál. Nejprve jej vnímám jako malé zašimrání ve smyslech, snažím se jej nevnímat, ale postupně sílí. Náhle to není již jen šimrání, ale zní to, jako by mne někdo volal. Zaposlouchám se do toho hlasu, už nyní vím, že je to lidský hlas, volá mne a to dosti naléhavě. Mám dojem, že mne ten hlas nebo ten někdo moc potřebuje. Nechce se mi z prostředí, kde jsem, ale tuším, že neodolám tomuto volání. A už je to tady, bránila jsem se zuby nehty, ale prostě to zase přišlo. Začínám se ztrácet ze světa, ve kterém jsem dosud pobývala, nyní letím... letím tak rychle, až se mi točí hlavička.
Uf, a už je to tu. Deru se ven odkudsi, co zatím nevnímám, co je. Spolu se mnou jsou tu ještě další mí kamarádi z prostředí, kde jsme byli před tím, než jsme přišli sem, a kteří se rozhodli, že půjdou se mnou dolů. Všichni koukáme vyplašeně, kdeže to jsme. Aha, to místo, které mne tak tísnilo, když jsem se začala pohybovat, bylo místečko v těle mé maminky. Už rozumím, co se stalo, NARODILA JSEM SE! A se mnou jsou tu ještě mé čtyři sestřičky a jeden bráška, je nás celkem šest! Chudák maminka, tak se snaží o nás všechny pečovat stejně, zatím to ale zvládá na jedničku. Je mi úplně nejlépe, když se mohu zavrtat a přisát k jejímu teplému a ochraňujícímu tělíčku. Škrábeme se se sourozenci jeden přes druhého, abychom dosáhli co nejdříve vvytouženého cíle, kterým je to teplé, co má maminka schované někde v tělíčku, a my to můžeme žižlat. Časem poznávám, že je tu i náš tatínek, který se také u maminky přiživuje a bere nám náš poklad. Zatraceně. Trochu se na něj zlobíme.
Na svět jsem se vyklubala prý 3. září 2007. To je datum, kdy jsem se NARODILA. Nevím sice, k čemu je to důležité, ale lidem, kteří se o mne později starají, to důležité připadá.
Jak rostu, zjišťuji, kde jsem se to vlastně ocitla. Jsem v domě v jedné vesnici jménem Křeničná. Máme zahradu, kde mohu se svými sourozenci běhat a poznávat své okolí. Ale pořád mám pocit, že to není to místo, odkud mne hlas volal. Zatím si užívám u maminky, hraji s bráškou a sestřičkami a na volání již nemyslím.
Jednoho dne se však stala strašná věc. Mne a ještě jednu moji sestřičku naložili lidé, kteří se sem občas přijeli podívat, do takového zvláštního místa, kterému říkali auto. Těch lidí v autě bylo hodně, někteří velcí, jedno malé lidské mládě, my mezi nimi. Bály jsme se, moc jsme se bály, kam nás to odvážejí, od maminky, tatínka, ostatních sourozenců, pryč ze známého prostředí. Plakaly jsme celou cestu, než jeden z těch lidí mne po čase vzal do náruče a kamsi mne nesl, tedy nesla, protože dnes už vím, že to je dívenka. Pak jsem zjistila, že mne odnesla k nějaké paní do bytu. V momentě, kdy ta paní na mne promluvila, poznala jsem, že to je ten hlas, který mne tolik volal. Částečně jsem se cítila u té paní v bezpečí, ale částečně jsem měla stále strach, co se mnou bude. A tehdy začal můj život v městě, které se jmenuje Praha.
Fotoalbum
