Pád
Přečtěte si, co strašného se mi stalo... dne 3. února 2008 v osm hodin se maminka chystala do práce. Já, podle svého zvyku, jsem jí proběhla mezi nohama na balkón a rychle k sousedům na balkón, byla to legrace, jak jsem jí zase utekla. Alespoň zatím. Maminka mne volala, lákala, říkala, že musí rychle odejít, abych šla okamžitě domů, ale já ji neposlechla! Najednou, když jsem přelézala římsu, která vede ze sousedního balkónu, jsem uklouzla a strašnou rychlostí padala dolů na dvorek na cihly. Rána. Nevím v tu chvíli, co se stalo, jen jsem zůstala sedět a vyděšeně koukala. Z dálky zeshora z druhého patra jsem slyšela maminku, jak mne zoufale a dlouho volá. Potom najednou pohlédla dolů a když mne viděla, zmizela a za chvilku se objevila u mne dole na dvoře. Jen matně jsem vnímala, jak je vyděšená (stejně jako já), třesou se jí ruce, kterými mne opatrně vzala do náručí a odnesla nahoru do našeho bytu. Chtěla někam telefonovat, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, i když telefon ráda nemám. Nemohla se ani trefit prstíkem do toho mačkátka, jak se jí ruka třásla, asi stejně jako já celá. Hodinu mne chovala a nosila po pokoji, potom zkoumala, kde co mám naraženého a zdali jsem si něco nezlomila. V ten den se mnou zůstala doma a vůbec nikam nešla, jen byla celý den u mne a pozorovala mne. Nemohla jsem kousat, tak mi kapátkem dávala papání, měla jsem totiž naraženou a zhmožděnou bradičku, také trošku natrženou, ale jinak se mi nic nestalo. Zato maminka od té doby propadá záchvatům, kdykoliv se jen přiblížím ke dveřím, které vedou na balkón. Tatínek tam dal takovou síťku, abych náhodou zase nevypadla, ale po čase mne tam začal pouštět. Od té doby však už mi nikdy nepřišlo na mysl, že bych měla lézt někam jinam mimo náš balkón. Jednou mne tatínek vzal dolů na dvůr, jako abych se tam koukala, ale vůbec jsem se od něj nehnula a maminka si pro mne musela přijít dolů. Je na mne tak opatrná. Někdy mne pustí na chodbu, po které chodí ostatní lidé z domu, taky psi, ale to tam jdu tak pět kroků a hned se vrátím. Jsem pevně rozhodnuta, že už z bytu nikdy nikam neodejdu.
